Vzpomínáte si, jak se ve slavném filmu Marečku, podejte mi pero učí Jiří Sovák památnou básničku Jana Nerudy Jak lvové bijem o mříže ze sbírky Písně Kosmické, a říká: „My bychom vzhůru k nebesům a jsme se Zemí spjatí“? Tak na tuhle větu si vzpomeňte vždy, když váháte mezi tvary pro 1. osobu množného čísla podmiňovacího způsobu: bychom / bysme / by jsme. Jediná spisovná varianta je totiž BYCHOM!
Už za Jana Husa počátkem 15. století se objevují tvary bychom a bychme, které používají různé skupiny Čechů ve stejném významu souběžně. Hláska „s“ do mluvené řeči proniká až spolu s dalším vývojem jazyka. S tvarem „bychme“ je dnes možné se setkat ještě okrajově v několika moravských nářečích.
Základní tvary pro vyjadřování podmiňovacího způsobu, které vycházejí ze slovesa být, mají tedy svůj základ již hluboko v naší jazykové minulosti. Jsou jediným pozůstatkem speciálního starého slovesného času, tzv. aoristu, podle kterého se v minulosti časovala celá řada sloves. Aorist byl vývojově potlačen a zanikl – až na tuto jedinou výjimku, která se stala charakteristickým znakem vyjádření podmiňovacího způsobu.
Rozdíly mezi jazykem psaným a mluveným v češtině působí problémy už odedávna. Mluvený jazyk obecně mnohem rychleji přijímá různé jazykové změny, pravidla však téměř vždy reflektují jazykové jevy jazyka psaného. Než se nějakému opodstatněnému jevu z mluvené řeči dostane v rámci spisovné češtiny zelené od jazykovědců a kodifikátorů, trvá to velmi dlouho. Možná namítáte, že „oni s tím taky nadělají“, ale ono to není zas tak jednoduché, jak by to mohlo navenek vypadat. Jazykovědci musí umět dobře rozlišit mezi tím, co je jen dočasnou „módní“ vlnou a co se již stalo skutečným ustáleným jazykovým jevem. K tomu je nutno dodat, že současná pravidla češtiny jsou oproti několika letům nazpět výrazně benevolentnější.
Ale vraťme se k našim tvarům 1. osoby množného čísla, kam se stále snaží hlavně v mluvené podobě protlačit hláska „S“ – bysme. Tento jev je v jazyce celkem běžný, protože vždy je tu určitý tlak na sjednocení skloňovaných nebo časovaných tvarů. A tento vývoj jde téměř výhradně směrem ke snazší výslovnosti. Stačí si uvědomit, že 2. osoba v podobě bychte doslova láme jazyk, a proto je vývojově mnohem progresivnější posun S z druhé osoby do první, a to jak v čísle jednotném, tak i množném, tedy byste ku bysme (správně bychom), stejně jako bys ku bysem (správně bych, ale tuto chybu si většina lidí uvědomuje nesrovnatelně častěji). Kuriozní jev nastane ve chvíli, kdy si školní dítko uvědomuje, že tvar bysme není správný, a ve snaze o spisovné vyjádření použije tvar by jsme, což je pochopitelně úplně špatně.
A na závěr jedna krásná, ale z hlediska použití tvarů podmiňovacího způsobu úplně „chybná“ citace z Knoflíkové války:
„Kdybysem to byl věděl, tak bysem sem nechodil.“
Správné tvary podmiňovacího způsobu:
bych, bys, by, bychom, byste, by
