Domácí úvazek

Začnete-li se pídit po důvodech, proč je u nás stále obecně velmi nízká nabídka kvalitní práce z domova, přestože je poptávka po ní tak velká a stále přibývá, a navíc i ve světě se jedná o rychle rostoucí trend, narazíte nutně na názor druhé strany, zaměstnavatelů, kterým se do nabídek homeworkingu zatím dvakrát moc nechce. Jaké k tomu mají důvody? Nevidí to vše až příliš negativně? Anebo jsou naopak ti, kteří v růst trendu domácího úvazku doufají, příliš velcí optimisté?

Našla jsem zajímavý web zaměřený na pracovní problematiku z dílny známého Dušana Janovského. Pokud vám náhodou jeho jméno nic neříká, možná vám bude víc povědomá jeho internetová přezdívka Yuhů, a jestliže tápete i nadále, vězte, že jde o tvůrce velmi úspěšného webového projektu www.jakpsatweb.cz a v současnosti také jednoho z hlavních tvůrců fulltextu pro Seznam.cz. Vzhledem k tomu, že se nepochybně již několikrát podílel a podílí na výběru svých spolupracovníků a zaměstnanců při práci na různých projektech, dokáže nepochybně k této problematice vyjádřit pro nás velice zajímavý pohled z druhé strany.

Na výše zmíněném webu, věnujícímu se různým tématům z oblasti pracovních příležitostí, se kromě jiného věnuje také otázce nabídky domácí práce z pohledu zaměstnavatele. A zmiňuje důvody, proč zaměstnavatelé domácí úvazky příliš rádi nenabízejí.

Pokud shrnu hlavní obavy Janovského, pak bych řekla, že největší bariéra je ryze psychologická. Proto se níže pokusím s jeho názory mírně polemizovat. Z pohledu zaměstnavatele jsou podle něho na většinu práce potřeba zaměstnanci pracující na plný úvazek a působící na konkrétním pracovišti. Rozumím tomu, pokud se jedná o výrobu, stavebnictví, úklidové práce a celou řadu manuálních profesí, jejichž přesunutí do domácího prostředí je skutečně nemyslitelné. Janovský však pracuje dlouhodobě v IT, respektive internetové oblasti, kde lze předpokládat, že většinu činností by po formální stránce z domova vykonávat šlo (myslím, že o tom není sporu), takže tento argument jako hlavní z mého pohledu jednoduše neobstojí.

Janovský práci rozděluje podle vykonávaných úkonů na práci rutinní a na řešení výjimečných a akutních problémů. A zatímco ohledně rutinní, výkonově měřitelné práce by s jejím vykonáváním doma problém zřejmě neshledával, na „lámání chleba“ dochází v okamžiku řešení akutních problémů. Tyto výjimečné a neodkladné úkoly podle něho musí vykonávat výhradně zaměstnanci na plný úvazek. Pokud si k tomu tudíž selským rozumem připočteme fakt, že běžná práce se v určitém poměru mísí jak ze složky rutinní, tak i z výkonů akutních, pak to jinými slovy znamená, že na plný úvazek je z pohledu zaměstnavatele nezbytně nutné vykonávat až na pár výjimek všechny práce.

Zajímavé pro nás ovšem je, kde se bere výše zmíněná obava, že ten, kdo pracuje doma, nebude zvládat řešit akutní problémy? A zde přichází na řadu v úvodu zmíněný ryze psychologický faktor. Jako hlavní důvod totiž Janovský uvádí, že byť pracovníci z domova nabízejí formálně podporu bezmála 24/7, tedy od rána do večera, den co den, v případě řešení akutní situace je spojení s nimi problematické a jedním z důvodů je pocit spolupracovníků, že kolegy takto vytrhují z jejich „volna“ (ocituji-li přesně: „protože se jim jejich kolegové volat bojí, aby je nerušili v jejich „volnu“). Ale to je skutečně bariéra pouze psychologická a v tomto případě jistě překonatelná.

Jinou otázkou je potřeba existence schopných (= pro firmu poměrně drahých) manažerů, kteří by se starali o rozdělování práce, měření výkonnosti a na základě toho zpracovávali (nejen finanční) ohodnocení. To je v tuto chvíli bariéra pravděpodobně větší, ale ani ta není nepřeklenutelná. Zvlášť v případě větších firem by bylo jistě možné si podobné manažery vychovat (a tudíž neplatit v dnešní době až mnohdy přemrštěné náklady za manažery externí). Nezapomínejme také na skutečnost, o kolik klesnou náklady zaměstnavatele za pracovní místo (pronájem prostor, vybavení, spotřebu energií atp.)

Ostatně důkazem, že když se chce, všechno jde, jsou i firmy, které se postupně na homeworking a teleworking začínají přeorientovávat (a jistě se k nim zde dostaneme) a jejich zkušenosti jsou v obecné rovině spíše pozitivní. Otázka, zda domácí pracovníci „víc problémů vytvářejí, než jich řeší“ je opět spíše subjektivním hodnocením (což ale Janovský nepopírá) – i pracovníci na plný úvazek mohou být stejně tak kvalitní nebo problémoví.

Závěr článku je věnován varováním před pochybnými nabídkami práce, což je část, s níž skutečně mohu do puntíku souhlasit. Zde na webu budu i já často na podobné problémy poukazovat. Vhozenou rukavicí do ringu je však právě výše zmíněné zamyšlení, zda prostředí pro podobné podvodníky nepřímo „nespoluvytvářejí“ firmy, které se obávají poskytnout potřebnou kvalitní nabídku.

Článek Dušana Janovského: Proč plný úvazek a proč ne práce z domova