Domácí úvazek

Pracovat doma je poměrně lákavá představa, ale mnohdy to u této hezké představy končí. Kdo by si nepřál být sám sobě vlastním šéfem, věnovat se práci, která člověka baví, moci si plánovat čas podle potřeb, nemuset si nařizovat budíka, abyste zaručeně vstali a stihli autobus, a tak podobně? Jistě, v ideálním světě by to takto fungovalo, ale ve skutečnosti ten, kdo se rozhodne pracovat z domova, nemá – hlavně zpočátku – na růžích ustláno.

Největším nebezpečím je lidská důvěřivost a někdy až naivita, s níž lidé snadno podléhají podvodným inzerátům nabízejícím různé domácí práce. Podvodníci právě této lidské důvěřivosti dokonale zneužívají. Vlastní osobní zkušenost v tomto směru v podstatě nemám, protože než jsem odpovídala na nějaké inzeráty, řádně jsem je pročítala a v duchu rozebírala ze všech stran, a to také doporučuji každému.

Nicméně tuto oblast dlouhodobě sleduji, a tak mohu stručně za všechny, kdo naletěli podvodníkům, vylíčit zkušenost jedné známé. Pochlubila se mi před časem, že si právě sehnala přes léto práci na doma, s níž si přivydělá dva tisíce týdně. Možná se vám to nezdá mnoho, ale k tomu musím doplnit, že se jednalo o studentku, která si prostřednictvím inzerátu takto sehnala brigádu na léto. Těch pár korun jí mělo spíše pomoci užít si léta, protože starosti běžného života spočívaly zatím především na bedrech rodičů.

Samozřejmě, že jsem zahořela zvědavostí a začala se zajímat, oč jde, a co to je za práci konkrétně. Vytasila se s tím, že bude nadepisovat obálky. Nadepisování obálek, práce, kterou skutečně by někdo mohl ještě potřebovat, ale zásluhou počítačů stále méně a méně. Adresy se dnes „naházejí“ do programu v počítači, do tiskárny se vloží obálky a to, s čím se člověk moří ručně hodiny a hodiny, zvládnou stroje za zlomek času. Taková je realita, ručně se skutečně nadepisují obálky méně a méně, přesto z toho inzerující podvodníci stále značně těží.

Vzpomněla jsem si však, že jsem kdysi chodila brigádně ručně lepit obálky, a tak jsem ještě pátrala po dalších podobnostech a líčila své známé, že podvodníci se v rámci prvního síta poznají zpravidla tak, že chtějí zaslat dopředu nějaký finanční obnos. Nebývá velký, tak 50 nebo 100 korun (pro jednotlivce málo, ale když se jich chytne víc…, navíc tito chytrolíni spoléhají na lidskou lenost i děravost české legislativy – kdo by se kvůli pár korunám soudil…). Známá se při této mé větě zarazila a říkala, že posílala padesát korun. Nakonec z ní vylezlo, že vlastně ještě na odpověď teprve čeká.

Když jsem ji pak potkala podruhé, smutně mi potvrdila, že jsem měla pravdu – přišel jí dopis s instrukcemi, že má postupovat stejným způsobem, inzerovat, vybírat poplatky za informace – k čemuž dostala obyčejnou papírovou informační „brožuru“ či spíše sešité dva dvojlisty, které byly „oceněné“ na zmíněných 50 korun…

České zákonodárství zatím není v této oblasti příliš dokonalé, dovolávat se spravedlnosti sice můžete, ale při tak malých částkách je to v podstatě boj s větrnými mlýny, respektive s úřady. Lepší je proto spíše třikrát prověřovat, a pak až případně důvěřovat…